Bylo nebylo...

Můj první fotoaparát jsem dostala k 10. narozeninám. S tatínkem jsem chodila na dlouhé procházky do přírody a on mne učil fotit. Žádná digitální technika neexistovala, mé první snímky vznikly na starý dobrý kinofilm. A i když jsem bojovala s expozimetrem a nastavením foťáku, občas se povedla i hezká fotka. Dnes je to jednoduché, vyfotíte snímek, zkontrolujete, když se nelíbí, smažete a máte nepřeberné množství pokusů. 

Ale tenkrát to bylo jiné. Film měl daný počet políček a na výsledek jsem si musela počkat, až se fotky vyvolají. To čekání bylo nekonečné a vždy jsem byla překvapená, kolik je jich rozmazaných. O to větší radost jsem měla z těch povedených. Holt, žádný učený z nebe nespadl.

I tak jsem fotila ráda ještě po celou dobu střední školy, v mém případě gymnázia. Jen místo přírody, se stali mým objektem kamarádi. A když se po letech setkáme na srazu, vzpomínáme u nich na společné zážitky.

Když jsem se vdala a narodila se nám první dcera, stala se na dlouhou dobu hlavním objektem. A když ji to v pubertě přestalo bavit, pořídili jsme si dceru druhou. Dnes už jsou obě dospělé a před objektiv je dostávám velmi ztěžka, ale i ony se rády vrací k rodinným fotkám a domácímu videu.

Vzpomínky zachycené pomocí fotek a videí jsou k nezaplacení. I když si myslíte, že si ten okamžik zapamatujete navždy, časem v mysli slábne a někdy se ztratí úplně.

Dodnes mám krabici plnou fotek, nejen z dětství mých dětí, ale i z mého, svatební fotografie rodičů, staré zažloutlé fotky mojí babičky, když byla sama mladá a je to na ni moje jediná památka, co mi zbyla, fotky kamarádů z dětství, které vítr zavál bůhvíkam, fotky míst, která jsem během svého života navštívila. Spousta z nich už je poškozená, ale jejich hodnota v mém srdci stále stoupá. A tuto krabici opatruji jako oko v hlavě.

Jsem staromilec. 

Staromilec v digitálním světě.